Dílo Ivana Bukovského se vyznačuje výjimečným citem pro monumentální prostor, v němž kompoziční perspektiva a expresivní figurální gesto vytváří celistvou, až scénograficky koncipovanou arénu. Člověk se v tomto „osudovém prostředí“ mnohdy pohybuje v mezních situacích, na pokraji (fyzického i mravního) pádu do propasti. V této autorově nejpříznačnější vyjadřovací poloze se projevuje jeho hluboké zakotvení v prolínajících se myšlenkových proudech bible a starořecké mytologie. Autor tato alegorická svědectví o prapodstatě lidskosti pak živě konfrontuje ve svých obrazech s reáliemi moderního světa. Zdůrazňuje tím, že člověk není „všemohoucí“ kapitolou sám o sobě, jak by si (zejména v dnešní době!) rád myslel, ale nedílnou součástí „věčného řetězce“ duchovní kontinuity.
Výtvarná řeč Ivana Bukovského má své bezprostřední kořeny v Nové figuraci druhé poloviny 60. let 20. století, kdy se mladí umělci symbolikou lidské postavy kriticky vyjadřovali k situaci soudobé společnosti. V jeho obrazech však také sledujeme podnícený dialog s renezančními mistry, s šerosvitovým tělesným dramatem Rembrandta či Goyi, ale také s Francisem Baconem, jehož existenciálně vypjatá figurální dynamika se od 70. let 20. století stala mocným inspiračním zdrojem pro řadu příslušníků Bukovského umělecké generace. Obsahy Bukovského obrazů, přesahující historicky vymezený čas, se tak ztvárňují obdobně přesahovou stylistickou rozmluvou mezi minulostí a přítomností.
Kolekce děl, kterou Ivan Bukovský představuje v Galerii Františka Drtikola v Příbrami u příležitosti svých sedmdesátin, je stručným průřezem tvorbou posledních pěti let. Jako výmluvný úvod k souboru novějších prací se zde také objevují tři raná díla (Událost v 11.58:03, 1973, V parku, 1974, Dobrý večer, 1975) ze sbírek GASK – Galerie Středočeského kraje. Tyto obrazy pocházejí z klíčového období autorovy dráhy, kdy si pro sebe ozřejmil řadu postupů, které rozvíjí dodnes, tj. odkrývání významů skrytých za zjevnou skutečností, což znamená objevování mystéria ve všednosti; a pozorování zneklidněné současnosti s uvážlivým odstupem, což znamená hledání řádu a rovnováhy v chaosu.
Obrazy Ivana Bukovského s neutuchající energií a tázavostí vypovídají o nekončících vzestupech a pádech člověka v jeho pátrání po Bohu a v jeho sebeklamném vtělování se do božího postavení. Proti této neukojitelné „žízni po nemožném“ ve světě, kde se lidské vjemy stále více zprostředkovávají digitálně, se naopak staví autorovo celoživotní přesvědčení, že „Prostřednictvím umění hledáme Boha v Člověku.“
Richard Drury
